Analytické dovednosti v pokročilém lyžování

To před nás staví obrovský úkol. Analýza musí v konečném efektu našim klientům pomoci k tomu, aby věděli, co u lyžování dělají nejen ve své hlavě, ale i se svým tělem. „Musí to cítit.“ A k tomu vedou dvě fáze analýzy.

Budeme se tedy bavit o tom, jak zlepšit své diagnostické dovednosti a také jak zjištěné informace dále aplikovat ku prospěchu našich klientů.

Základními stavebními kameny stále zůstávají vizuální a verbální analýza. Tyto dvě formy analýzy slouží především pro část diagnostickou. Pokud bychom ale zůstali pouze u nich, zapomínáme na zapojení klienta do procesu a aktivaci jeho vnitřního prostředí. Velice pravděpodobně tak nedosáhneme významného přínosu pro klienta v úrovni chápání získaných informací. Pro jeho zvýšení můžeme zapojit tzv. self-analýzu.

V základní formě může být self-analýza pouze zamyšlením nad otázkami: Jak se cítíš na ledovém podkladu? Daří se ti lyže udržet na černé sjezdovce čistě na hraně? Až po složitější: Co se nyní ve tvé jízdě změnilo? Co bylo jinak? V rámci dlouhodobého procesu dochází v ideálním případě ke sblížení poznatků získávaných z analýz na straně instruktora a self-analýzy na straně klienta. Její význam je ale zásadní i v začátcích. Podporuje zvědomění a odpovědnost za proces na straně klienta. Pro nás může sloužit jako další diagnostický nástroj (vnímáme klientovo nepochopení/pochopení).

Verbální analýza – přínosy a užití

Vizuální analýza – přínosy a užití

Self-analýza – přínosy a užití

Klient sám vnímá provedení pohybů, vjemy dokáže vyhodnotit a analyzovat. Je to nejvyšší a nejefektivnější stupeň pochopení vlastních pohybů za účelem jejich zlepšení. V maximální funkční podobě se s ní můžeme setkat především u velice poučených, znalých a zkušených klientů. Klient sám vnímá rozdíl mezi dobrým a špatným provedením a někdy dokáže vcelku přesně vyhodnotit proč. Vše vzniká pouze z pocitu při jízdě v porovnání s již získanými zkušenostmi a nějakou představou ideálního provedení. Prvky self-analýzy ale můžeme zapojit již v začátcích výukového procesu. „Jelo se ti lépe na patách, nebo na celých chodidlech?“ Záleží pouze na naší dovednosti vytvářet vhodné výukové prostředí (terén, úkoly) a schopnosti využívat výukové nástroje (kladení otevřených otázek, řízené objevování).

Zvyšujeme primárně funkčnost, která je klientovi k užitku. Máme například víkendového lyžaře, který bude vždy lyžovat na modré upravené sjezdovce v ranních hodinách a na nohou bude mít pouze slalomové lyže. Pro něj může být dostačující úplně jiná funkčnost lyžařské techniky než pro lyžaře, který jezdí na zmrzlé černé sjezdovce a k tomu ještě na lyžích s velkým rádiem oblouku. Tím se ale nemění výsledek naší analýzy (diagnóza), jen volíme vhodný cíl, který bude klientovi ku prospěchu (přizpůsobujeme aplikaci poznatků).

Hlavním cílem analýzy musí být zvýšení funkčnosti a efektivity lyžařských pohybů. Tu by měl náš klient vnímat a ocenit. Tento faktor je zásadní pro udržení spokojenosti klienta v dlouhodobé spolupráci. My jako instruktoři a trenéři musíme mít ale ještě jeden cíl, protože jsme odpovědni za celý proces. Ten souvisí s druhou fází analýzy. Dle výše uvedeného schématu vidíme, že klient se do procesu zapojuje až v bodě 6. Všechny body analýzy musí být zachovány, nicméně je možné klienta více vtáhnout do procesu a nedělat z něj pouze pasivního posluchače. Když uvedeme druhý extrém, self-analýzu, uvědomíme si, že zde je klient součástí procesu ve všech šesti bodech. Podívejme se tedy na následující schéma, které ukazuje míru vtažení do procesu.

Týká se druhé fáze analýzy (APLIKACE). Tomuto procesu vždy předchází precizní diagnóza z naší strany.

1Vytváření ideálního prostředí pro vznik self-analýzy

Extrémní orientace na funkčnost lyžování. Nepředkládáme závěry, pouze vytváříme a směřujeme proces. Diagnóza vzniká na straně klienta a měla by být shodná s tou naší. Vysoká uchovatelnost získaných dovedností a jejich přirozenost. Tuto formu využíváme pouze u klientů, kteří extrémně dobře vnímají své pohyby a jejich důsledky, či jako doplněk dalších variant.

2Užití výukových nástrojů (především vnitřních) pro podporu self-analýzy

Klientovi analýzu nesdělujeme, ale působíme na něj takovými nástroji, díky kterým informace sám odhalí a získá nové dovednosti. Proces doplňujeme o prvky sdělení, které proces urychlují a zefektivňují. Takové prostředí pomáhá i naší diagnóze, do které se částečně zapojuje klient. Doplňujeme důležité informace pro pochopení souvislostí.

3Sdělení informací interaktivní formou (otázky a odpovědi)

Klient se nezapojuje do procesu diagnózy, ale díky interaktivnímu sdělení chápe od začátku souvislosti a směr lekce. Zapojení vnitřního prostředí v průběhu sdělení informací podporuje jejich udržitelnost a využitelnost. Následuje rozvoj potřebných dovedností za pomoci výukových nástrojů.

4Sdělení informací (klient v roli pasivního přijímače)

Následný rozvoj dovedností především nástroji vnějšího prostředí. Klient nevnímá souvislosti výuka – analýza. Pochopení vytváříme až po dokončení procesu. Klient je pouze pasivní příjemce informací a neučí se chápat své tělo a souvislosti. Tuto formu využíváme pouze, pokud žádná jiná zmíněná nefunguje.

Jak schéma chápat?

Modrá bublina představuje klienta. Čím více bublina zasahuje do zeleného pole, tím více je do analýzy zapojena self-analýza a podpora klientova uvědomění. Proces probíhá více v rámci vnitřního prostředí a vzniká vysoká míra chápání pohybů a souvislostí. Naopak čím více modrá bublina zasahuje do oranžového pole, tím je vyšší důraz kladen na rozvoj v rámci vnějšího prostředí a klient je méně vtažen do procesu. Metodu musíme volit dle preferencí klienta a jeho dovednosti chápat pohyby vlastního těla. Čím více proces probíhá přes vnitřní prostředí, tím větší na nás klade nároky. V běžné praxi se většinou „pohupujeme“ mezi spodními metodami a občas vybočujeme do těch horních.

Nejvyšší funkčnost má optimální provedení. Znamená to, že odchylka od optimálního provedení snižuje tuto funkčnost a efektivitu. Každá odchylka má místo, kde vzniká – příčina – a místo, kde se projevuje – následky (důsledky). Mezi těmito krajními body vzniká řetězec souvislostí. Rozklíčování tohoto rébusu nám odhalí problematickou klíčovou dovednost.

Stejné příčiny nemusí mít a zpravidla ani nemají stejné následky a zároveň podobně vypadající následky mohou způsobit rozdílné příčiny. Záleží na našich dovednostech, znalostech a zkušenostech, jak tento rébus rozluštíme. Správnou volbou volíme snadnější, kratší a efektivnější cestu rozvoje. Neznamená to ale, že jiné cesty jsou úplně špatné, nebo by k výsledku nevedly. Nakonec i bez odborné pomoci přijde většina lidí sama na to, jak sjet z kopce.

Systém řetězce

Naše puzzle opět opravujeme od toho nejzásadnějšího / od toho, co nám funkčně nejvíce vadí. Začínáme od konce řetězce, od následku. Dost často tento následek klient sám pociťuje. Naším úkolem je najít počátek vzniku tohoto problému – příčinu. Tam musíme zasáhnout. Během hledání počátku řetězce/problému můžeme odhalit spoustu „zástupných příčin“. Vždy se ptejme: Byla odhalená příčina prvním problémem, nebo ji způsobilo něco, co předcházelo? (Opět se opíráme o známé porovnání pozorovaného s ideálním provedením – viz předchozí kapitola.) Postupně se v analýze dostaneme od jednoduché struktury následek – příčina (známe z Modré knihy) až po dlouhé řetězce logických (mechanických) souvislostí. V nich může vystupovat i několik zástupných příčin.

Následek

Jde především o funkční projev, který limituje naše lyžování. Často viditelný projev – co dělají lyže na sněhu. Klienti ho někdy dokáží vnímat a snaží se přímo daný následek řešit.

Zástupná příčina

Pokud rozklíčováváme následek, zástupné příčiny jsou ty, které objevíme jako jeho příčiny. Často si je po krátké analýze dokáže uvědomit i klient. Velice často zde ale cesta nekončí. Pokud je příčina opravdu zástupnou, musíme najít, co je reálnou příčinou.

Reálná příčina

Reálná příčina je prvopočátek problému. Často ji odhalíme díky dobré znalosti souvislostí mezi technikou, biomechanikou, fyziologií, a tím, co nám indikují zástupné příčiny a následek. Klient reálnou příčinu nevnímá a je třeba často pracovat na pochopení jemných pohybů, přeprogramování automatizovaných pohybových vzorců a pochopení souvislostí. Nutné je zapojení vnitřního prostředí. Odhalení příčiny je naším hlavním úkolem analýzy. V analýze se vracíme zpět v čase od nalezeného následku až k identifikaci reálné příčiny.

Pokud již nejsme schopni odhalit nic předcházejícího a žádné další souvislosti, jsme zřejmě na začátku řetězce – u příčiny. Pro ověření projděme řetězec i opačným směrem. Myšleno: pokud v „ideálním pohybovém vzorci“ vznikne odhalená reálná příčina, způsobí tato příčina zástupné příčiny a zjištěný následek? Dost často zjistíme, že existují další souvislosti, které rozkryjeme touto opačnou cestou.

Příklady následků

Níže uvedené následky jsme rozdělili do již známých kategorií, které můžeme funkčně na kopci vnímat. Tento seznam neberme jako rigidní sdělení, ale spíše jako určitou baterii možností. Můžeme ji využít v začátcích těžších analýz. Dávejme však pozor, aby nám nedávaly jediný směr a nezapomněli jsme na souvislosti a další možnosti.

Zpětná vazba je něco jiného než reflexe a navazuje na 1. fázi (DIAGNÓZA). Úkolem zpětné vazby je pomoci klientovi dále rozvinout jeho dovednosti a udržet nebo zvýšit jeho vnitřní motivaci. Není důležité vypíchnout, co je špatně, ale co nám pomůže nejlépe lyžování posunout dále. Pro zpětnou vazbu pracujeme s pozitivní psychologií, vizualizací, motivací a podporujeme uvědomění (self-analýzu).

Metoda zpětné vazby částečně vychází ze sendvičové metody. Její myšlenka spočívá v pozitivním zahájení a následném vypíchnutí toho nepovedeného. Vše musíme opět zakončit pozitivně. V konceptu APUL je to ale trošku složitější. Důraz klademe i na rozvojový přínos, ne pouze na aspekt psychologický.

Rozvoj + ukotvení nosných pilířů/dovedností

V první fázi zdaleka nejde jen o pochvalu, ale především o rozvoj a ukotvení částečně nebo úplně zvládnutých dovedností. Většina výukových systémů se zaměřuje na rozvoj toho, co nám nejde, a soustředí se tedy na chyby. Musíme si ale uvědomit, že tento přístup negativně působí na vnitřní motivaci. Kromě toho opomíjí možnost dalšího rozvoje již získaných dovedností a jejich zvědomění a automatizaci. Zvládnuté dovednosti označme při analýze jako „nosné pilíře“. Pokračujme dále v jejich rozvoji a ukotvujme „SPRÁVNÉ A FUNKČNÍ“ zažité pohybové vzorce. Dalším rozvojem zvládnutých dovedností navíc rozvíjíme i ty ostatní.

Definování dalšího rozvoje (limitující dovednosti)

Při „odstraňování chyby“ přemýšlejme následujícím způsobem. Pokud detailně popíšeme, co je špatně, orientujeme mysl opět negativním směrem. Vizualizací a zvědoměním navíc vytváříme neurosvalové spoje a můžeme tedy nepřímo ještě více ukotvovat zmíněné nesprávné provedení do našeho mozku. Máme tři možnosti, jak postupovat:

Definování výsledku

Slouží k ukotvení představy nového cíleného pohybového vzorce a co nám přinese. V ideálním případě bychom chtěli klientovi zvědomit výsledek. Propojujeme již zvládnuté dovednosti, o které se opíráme, a přidáváme cílenou novou představu o prvku (pohybu, části oblouku atd.). Opět probíhá vypíchnutí dovedností, které jsou již zažité pro podporu „nosných pilířů“ dalšího rozvoje.

Klient by se až na krajní případy neměl dostat do přímé interakce s detailní analýzou. Při přímé interakci s detailní analýzou již nejde o výuku, ale čistě o diagnózu chyb a správného provedení. Dokončena je pouze 1. fáze analýzy. Naším úkolem je díky správné aplikaci poznatků (2. fáze analýzy) maximalizovat rozvojový přínos naší služby.

Obecně se ve výuce doporučuje pracovat s otázkou „Proč?“ velice opatrně. Pozor na to, když ji budeme pokládat klientovi v jakékoli souvislosti. Například: „Proč při přehranění děláš tohle?“ Z psychologického hlediska totiž otázka „Proč?“ nabourává sebevědomí, podněcuje nedůvěru v proces a vzbuzuje pochybnosti nad již získanými dovednostmi. V konečném důsledku to může mít neblahý vliv na důvěru ve vztahu instruktor – klient. Pro nás osobně může naopak sloužit jako zastřešující otázka pro celou analýzu. Pokládejme ji sobě samotným a doprovázejme ji podotázkami: Co? Kdy? Kde? Jak?

Kvalita pořízeného záběru, zařízení, na kterém záznam klientovi přehráváme, a naše dovednosti techniku dobře ovládat jsou naprosto zásadní pro výsledný efekt práce s videem. Shrňme si několik rad, kterými se můžeme řídit.

Některé analýzy mohou být tak obtížné, že nedokážeme na první pohled určit jednu konkrétní správnou cestu nebo primární příčinu. Důvodem může být například to, že se v současnou chvíli děje několik nevhodných pohybů, které se navzájem ovlivňují, a je otázkou, kde je skutečná reálná příčina. Takovou situací se nenechme rozhodit. Začněme pracovat na tom, co se nám zdá jako nejvhodnější, a svou volbu si vyhodnoťme. Správnost našeho rozhodnutí se nám buď potvrdí, nebo vyvrátí a my pak již víme, jakou cestu zvolit.

Pro rozvoj analytických dovedností zkoušejme detailně popisovat i jiné pohyby než lyžování. Takové pohyby zkoušejme také analyzovat a své poznatky konzultujme třeba s kolegy nebo zkušenějšími kamarády v oboru. Obohaťme druhou fázi analýzy (aplikace poznatků) o prvky vizualizace, suchého tréninku, popisu pohybových vzorců optimálního provedení či imaginace rozdílů a audiovizuálního tréninku.