Úvod do závodního lyžování a tréninku

Téměř každý sport má svoji závodní formu. Ve sjezdovém lyžování to může být třeba závod ve freeridingu, jízda v boulích nebo skicross. Pro nás to budou v následujících řádcích alpské disciplíny, tedy jízda v branách.

Ta je specifická branami (přesně vymezeným prostorem, ve kterém se závodník pohybuje) a snahou projet jimi vytyčenou tratí v co nejkratším čase. Tyto dva faktory dělají hlavní rozdíl mezi volnou jízdou na sjezdovce a jízdou v branách. Při volné jízdě je větší prostor a čas na volbu stopy a korekci rychlosti. Tu provádíme mixem dovedností (např. změnou úhlu hranění nebo tvarem oblouků). Takovéto pojetí lyžování nám dává více času soustředit se na techniku jízdy. Naopak v branách je hlavním měřítkem čas strávený v trati. Čím kratší, tím lepší. Od tohoto cíle se odvíjí naše počínání. V závodě nehraje elegantní provedení pohybů hlavní roli. Jediná funkční řešení jsou taková, která přispívají ke zkrácení celkového času jízdy.

Lyžování v jakékoliv formě je sport. Pokud chceme dobře lyžovat, musíme být aktivní a trochu se hýbat. „Pokud chceš běžet, musíš se rozběhnout, jinak jsi chodec.“ V lyžování platí to samé. Pokud chcete dobře a rychle lyžovat, musíte efektivně vyvinout a nasměrovat určitou energii, jinak se budete jen klouzat z bodu A do bodu B díky gravitaci. Závodníka (stejně tak i pokročilého expertního lyžaře – nezávodníka) dělá komplexním jeho precizní zvládnutí co nejširšího portfolia dovedností. Nejen funkční techniky lyžování, ale i dalších složek výkonu, které vedou k úspěchu.

V závodní jízdě se snažíme uplatnit ty samé dovednosti, které dobře známe ze sportovního volného lyžování nebo z pokročilých lekcí s našimi klienty. Dávkujeme je jen trochu jinak z hlediska času a intenzity, a do našeho oblíbeného puzzle tak přidáváme další dílky. Některé nejsou přímo dovednostmi, jsou to spíše faktory a aspekty, které však do koktejlu závodní jízdy namixovat musíme.

Do puzzle skládačky jsme přidali další dovednosti a pojmy, jako je například linie jízdy, taktika, sjezdový postoj, kondiční připravenost, závodní materiál, prohlídka tratě a také kontrola rychlosti. Mix dovedností a faktorů je v závodní jízdě trochu jiný, než jak ho známe z volného lyžování.

Kontrola rychlosti v závodním lyžování

Kontrolu rychlosti realizujeme v závodní technice trochu odlišně než při volné jízdě. Budování tlaku na vnější lyži provádíme před spádnicí (což je stejná snaha jako ve volné jízdě), ale za spádnicí se tlak snažíme co nejdříve minimalizovat, abychom se vyhnuli brzdivému účinku.

Čistě vyjetý oblouk (řezaný, vykrojený, carvingový)

Pokud to dovoluje trať a technická vyspělost závodníka, většinou preferujeme čistě vyjetý oblouk po hraně. Jedná se z fyzikálního hlediska o nejrychlejší techniku oblouku.

Stivoting lyží v zahájení oblouku

Pokud je trať technicky složitá nebo se závodník potřebuje dostat zpět do vyšší stopy (korekce linie), může použít techniku stivoting. Korekce směru osy lyží může být od natočení až po nasmýknutí (pivotingu) lyží do směru budoucí jízdy. Techniku užíváme na velmi prudkých svazích nebo v přesazených branách a slouží také pro zmíněnou korekci linie jízdy.

Fáze oblouku

Jak jsme se již dozvěděli v Modré knize lyžování, v navazovaných obloucích popisujeme tři fáze oblouku. Rozdělení oblouku do fází je důležité proto, abychom bez problémů chápali, v jaké části oblouku (KDE) realizujeme (CO) dovednosti, a dokázali také říct JAK.

Nájezdová fáze

Nájezdová fáze je část oblouku ke spádnici. Z hlediska budování tlaku je to nejdůležitější část oblouku. Dochází ke včasnému vybudování opory o vnější lyži a tím vytvoření tlaku. Tlak na vnější lyži vytváříme primárně včasným uvolněním minulé vnější lyže v kombinaci s inklinačními a angulačními pohyby, čímž se postupně zvětšuje úhel zahranění až do svého možného maxima (vrchol oblouku, kolem spádnice). Jedná se většinou o nejdelší fázi oblouku.

Výjezdová fáze

Výjezdová fáze je část oblouku od brány (od spádnice) k přechodové fázi – ke konci oblouku. Snaha je tuto část oblouku zkracovat, zrychlovat a minimalizovat tlak do lyží. V této části oblouku už hůře generujeme rychlost a zvyšuje se tlak na celý oporový aparát (kosterní a svalový systém). Díky fyzikálním silám v této části oblouku lyžař ve své podstatě brzdí. Oblouk by měl být ideálně v této fázi již zkompletovaný. Pohled směřuje na další bránu a postupným aktivním uvolňováním tlaku z vnější lyže plynule navazujeme přechodovou fází a dále do nového oblouku.

Přechodová fáze

V navazovaných obloucích je z pohledu efektivní a rychlé jízdy nejdůležitější fází oblouku. Přechodovou fázi oblouku – přehranění lyží – vnímáme jako spojení ukončení jednoho oblouku a zahájení oblouku dalšího. V této fázi dochází k aktivnímu budování tlaku na budoucí vnější lyži současně s mírným pohybem těžiště lyžaře dopředu a dolů z kopce. V závodní technice rozlišujeme primárně dva mezní způsoby realizace této fáze oblouku.

Cross over (aktivní napínání nohou)

Výhodou tohoto způsobu je dobrá kontrola předozadní rovnováhy a aktivní pojetí jízdy v mírných pasážích trati. Nevýhodou je pomalý přechod ze starých hran na hrany nové a trochu pozdější budování tlaku na vnější lyži. Lyžař má v této pozici větší aerodynamický odpor a často také vidíme zahajování oblouku přes vnitřní lyži (při špatném načasování celého procesu přechodové fáze).

Cross under (aktivní krčení nohou – podtažení)

Výhodou této techniky je poměrně rychlé přehranění lyží a také nižší aerodynamický odpor. Nevýhodou je záklon při chybném provedení a horší vyhledání dostatečné opory přes napínání vnější nohy. Při dobrém provedení je to rychlá technika přechodu z oblouku do oblouku.

V obou výše uvedených způsobech nám jde především o uvolnění tlaku na končící vnější noze a o plynulé budování tlaku na budoucí vnější noze. V obou způsobech realizace přechodu jde mechanicky o současný (a protisměrný) pohyb dolních končetin – pedálování. Na končící vnější noze svalová tenze a tlak klesá, ve stejné chvíli na končetině druhé tlak a svalová práce vzniká. Oba výše zmíněné způsoby realizace přechodu popisují primárně viditelné změny v postoji závodníka (přechod napínáním nebo krčením). Ale mechanický princip z hlediska budování tlaku je u obou případů podobný. Nám dobře známý způsob pedálování se uplatňuje tedy i v závodní technice. Ovšem musí být zpravidla plynulý a zároveň velice rychlý.

Linie jízdy

Volba ideální stopy (linie) v závodní jízdě je jeden z nejdůležitějších faktorů v závodním lyžování. Určit univerzální ideální stopu není v podstatě možné. Každý závodník je jiný, každý má jiné materiální vybavení, rozdílnou morfologii těla, délku končetin a rozdílné dovednosti. Najetí (volba) ideální linie je otázkou tréninku a zkušeností. Výrazně k volbě dobré stopy pomůže prohlídka tratě. Ve všech alpských disciplínách je volba linie jízdy určována stavbou trati, sklonem a členitostí svahu, rychlostí jízdy a sněhovými podmínkami. Chyby v technice a volba stopy se vzájemně ovlivňují – chybně zvolená linie může vyvolat technické chyby, naopak ty mohou způsobit porušení optimální linie jízdy. V rytmickém sledu oblouků lze vycházet z toho, že technické chyby způsobují problémy s volbou linie. Naproti tomu je ve zvláštních situacích (stavba tratě, terén, rychlost) vyžadováno taktické jednání (význam prohlídky tratě). Obecně platí, že ideální linie je ta, která je v dané trati nejrychlejší.

Ideální linie

Teoreticky lze říct, že závodník ztrácí nejméně času, pokud jede co nejblíže linii, která spojuje dvě brány. Orientace na tuto nejpřímější linii znamená, že lyžař při jízdě zachovává co nejmenší úhly X a Y vzhledem ke spojnici dvou bran. Tento způsob jízdy (volby linie) představuje dlouhou přechodovou fázi z jednoho oblouku do druhého a zároveň krátký čas pro změnu směru jízdy. Takto zvolená stopa je také velice těžko udržitelná (zvlášť na lyžích s větším poloměrem oblouku). V praxi se snažíme zmenšit úhel X a investovat do linie zvětšování úhlu Y. Tento způsob jízdy zaručuje delší prostor mezi oblouky a využití fyzikálních sil při průjezdu kolem spádnic.

Volba linie

Nejkratší dráha není vždy nejrychlejší. Často je rychlejší taková linie, kdy závodník k brance přijede takzvaně seshora a zezadu – branku si nadjede. Takovou linii volíme převážně na prudkém kopci, ve více přesazených branách nebo před terénní nerovností. Dále můžeme tuto taktiku využít při nájezdu z prudkého kopce do roviny na generování rychlosti jízdy. Na rovinatější trati nebo při nepřesazené stavbě trati volíme pak kulatější oblouky (vyjeté i pod bránou) nebo při dobré technice a krátkém záběru přímou linii s delším prostorem pro přehranění mezi branami. Při najíždění bran ale vždy respektujeme spádnici brány. Efektivní využití prostoru mezi branami, zajetí si dostatečně za bránu, držení dostatečné výšky linie nad bránou a tlak před a ve spádnici s vrcholem budování tlaku nad bránou – to vše vede k funkční technice, kdy projíždíme brány se směrem na další bránu a krátíme čas ve výjezdové fázi. Tímto vším pak generujeme rychlost, o kterou nám jde v závodním lyžování především. Při uplatnění funkční techniky s velkými rozsahy pohybu se těžiště pohybuje po kratší trati než stopa lyží a směřuje stále dolů z kopce. Někdy při volbě linie musíme použít stivoting lyží, abychom se v ideální linii udrželi. Volba nejrychlejší linie je hrou citu a lyžařských dovedností.

Prohlídka trati

Kvalitní prohlídka trati je základ jak pro úspěšný závod, tak pro dobrý trénink. Závodníci si při prohlídce vyzkouší nejen sníh v trati, ale také si opticky změří vzdálenosti mezi branami, odsazení bran, zvolí taktiku nájezdu brankových kombinací, průjezd cílem a samotný start. S memorováním trati pomůže mentální trénink a vizualizace.

Taktika jízdy v branách

Prohlídka tratě je důležitá součást stanovení taktického plánu závodní nebo tréninkové jízdy. Před startem si musíme položit několik otázek k jízdě: Jak provedu start? Kolik odpíchnutí je efektivních, jak dlouho bruslit, nadjet si první bránu nebo jet přímo a odšlápnout si? Dále v trati řeším: Jak si najedu brankové kombinace? Jak najedu terénní nerovnosti? Kolik úsilí investovat do vyšší linie? Kdy to „pustit“ do roviny a do cíle? Pojedu ve sjezdovém postoji? A další otázky přicházejí během trati: Kdy reaguji na vývoj jízdy a dělám situační řešení? Velký význam má schopnost přizpůsobit techniku lyžování a volbu stopy situaci. Málokterá závodní jízda je celá hladká v čistě vyříznuté stopě po celou dobu jízdy v trati. Závodníci musejí být schopni neustále aktualizovat plán svého počínání a mixovat dovednosti. Někdy volí čistý oblouk, jindy musí lyže připravit do změny směru jízdy (stivoting). Celkově se zkrátka jedná o technicko-taktický mix aktivit a dovedností s účelem optimálně zvládnout všechny fáze oblouku.

Sjezdový postoj

Hlavním účelem použití sjezdového postoje je minimalizace odporu vzduchu během jízdy. Proto jej používáme převážně v rychlostních disciplínách. Jízda ve sjezdovém postoji je technicky náročná. Její nezvládnutí nebo použití v nevhodnou chvíli vede spíše ke zpomalení jízdy v důsledku neudržení čistého vedení lyží.

Technika startu a projetí cíle

Každá kvalitní závodní jízda začíná dobrým startem. Na prudkém kopci stačí méně explozivní start a pár odpichů holemi, třeba i bez odšlápnutí. Na mírném kopci je dobrá technika startu podstatně důležitější. Kolik odpichů a odšlápnutí je k rychlému startu potřeba, je však vždy individuální a záleží na mnoha faktorech. Technika výjezdu ze startovací branky však zůstává vesměs stejná. Podstatné je otevření startovní branky co nejpozději.

Průjezd cílem a následné brzdění je také součást závodní jízdy. Pohyb paží dopředu při průjezdu fotobuňkou může někdy ušetřit cenné setiny. Ne vždy (hlavně na závodech nižších kategorií) je dojezdový a cílový prostor dostatečně velký pro pohodlné zastavení, proto je velmi důležité udržení koncentrace až do úplného zastavení (prevence zranění).

Technika skoku a přejezdu terénní nerovnosti

Terénní nerovnosti nebo hrany můžeme potkat ve všech alpských disciplínách. Ve slalomu jsou často hrany, které musí závodník aktivně překonat (prošlápnout), letová fáze chybí, v obřím slalomu se můžeme setkat s terénní nerovností s krátkou dráhou letu, nejčastěji jsou tyto nerovnosti a hrany součástí superobřích slalomů a sjezdů, kde dochází k významné a často dlouhé letové fázi.

Všechny způsoby jsou doprovázeny aktivní činností dolních končetin. Dále pak pohybem horní poloviny těla mírně vpřed. K tomu nám může pomoci pohyb rukou zpředu směrem dolů, při větším skoku zpředu, dolů a dozadu. Pohled směřuje do místa dopadu. Velmi důležitá je optimální stopa na hraně skoku. Před dopadem dolní končetiny opět napínáme a tlumíme doskok jejich následným krčením.

Technika závodního lyžování se samozřejmě v různých disciplínách liší. Rozdíl je primárně v jiném načasování a intenzitě pohybů, použití rozdílného lyžařského vybavení, času stráveném v jednotlivých fázích oblouku a v linii jízdy. Je zřejmé, že sjezd pojede závodník jinak než slalom nebo obří slalom. Rozdílný rozsah podstatných pohybů však není jen v různých disciplínách, ale může se měnit i v rámci jedné disciplíny v závislosti na rychlosti, poloměru oblouků, sklonu svahu, kvalitě podložky a konkrétním situačním řešení.

Obří slalom (GS)

Obří slalom je ve sjezdovém lyžování považován za výchozí disciplínu. I my v této kapitole bereme v úvahu při popisu důležitých činností a aspektů jízdy často jako příklad techniku obřího slalomu. Mezi brankami obřího slalomu lyžař projíždí kulatými řezanými oblouky střední rychlostí. Poloměry oblouků přizpůsobuje rytmu stavby tratě na různě prudkých sklonech svahu. Závodník se v obloucích vyhýbá zbytečně ostrému kontaktu s tyčí, aby udržel kompaktní postoj a ideální technické provedení oblouků. Předepsaná je přilba s pevnými chrániči uší. Doporučuje se používat chrániče paží a popřípadě tvarované hole pro lepší sjezdový postoj.

Slalom (SL)

Vyžaduje krátké dynamické řezané oblouky. Rychlost jízdy je menší, ale rytmus změn oblouků je rychlejší. Ve slalomu se používají kromě pravidelných bran i brankové kombinace pro změnu rytmu a rychlosti jízdy. Ve slalomu dochází k úmyslnému kontaktu se slalomovou tyčí. Závodník se snaží volit svoji stopu co nejblíže ke kloubové tyči, kterou odstraňuje z cesty většinou vnější rukou (chráničem) v kombinaci s holeními chrániči. Ve vybavení slalomáře proto nemohou chybět ochranné pomůcky na holích, bércích a helma s chráničem obličeje. Je možné mít „half-shell“ helmu (měkké části kolem oblasti uší).

Super obří slalom (SG)

SG je nejmladší závodní disciplína v alpském lyžování. Byla zavedena jako kompromis mezi sjezdem a obřím slalomem. Délkou oblouků, přejezdy terénních nerovností s četnými skoky a rychlostí se blíží sjezdu. Je extrémně náročný na studium volby optimální stopy a její realizaci ve vysoké rychlosti. Vítězí ten, kdo zvolí optimální stopu a udrží nízký sjezdový postoj ve většině oblouků. Na SG a DH se používají více tvarované hole než na GS pro lepší aerodynamiku.

Sjezd (DH)

Sjezd bývá označován za královskou disciplínu. Jeho trať je nejdelší, střídají se úseky velmi rychlé na strmých sklonech svahů s četnými skoky a úseky mírnější na ověření schopnosti rychle se klouzat ve sjezdovém postoji. Jízda vyžaduje často extrémní odvahu a soustředění na přesné najetí vhodné stopy jak na skocích, tak v dlouhých obloucích na měnících se sklonech svahu ve vysoké rychlosti. Psychická a fyzická zátěž závodníků je enormní.

Již na začátku této kapitoly o závodním lyžování jsme zmínili všechny specifické složky, ze kterých se trénink a tím i celý sportovní výkon skládá. Výše jsme pak probrali techniku závodního lyžování, linii a taktiku při jízdě v branách. Sportovní výkon se ale skládá ještě z dalších složek, které jsou nedílnou součástí jeho úspěšného zvládnutí.

Z přehledu vidíme, kolik složek výsledný sportovní lyžařský výkon ovlivňuje. Nyní je na čase položit si otázku, co je náš cíl? Jsme instruktoři lyžování a náš cíl jsou závody ISIA či Euro test? Jsme trenéři lyžování a chceme se dozvědět více informací o tréninkovém procesu? V obou případech jistě zjistíme, že teprve správným mixováním všech složek sportovního lyžařského tréninku vznikne kvalitní výkon, který bude mít závodní parametry.

Kondiční trénink

O zásadách kondičního tréninku si řekneme jen základní informace. Pro nás je primárně důležité znát význam této složky v celkovém kontextu sportovního výkonu. Pro nás, učitele lyžování a začínající lyžařské trenéry, stačí přehled základních zákonitostí a principů. Zvídavějším lyžařům nebo zkušenějším trenérům doporučujeme studium specifických zdrojů s touto tematikou. Význam kondice se zvyšuje po dvanáctém roku a během dospívání, kdy se stává druhým nejdůležitějším prvkem ovlivňujícím celkovou výkonnost (po psychickém faktoru). Do té doby jsou nejdůležitějším faktorem vedoucím k vítězství technické dovednosti, morfologie těla a celkové zdraví. Špatná nebo nedostatečná kondice může zastavit sportovní trénink na nějaké úrovni, která vůbec nemusí odpovídat výkonu, kterého by jedinec mohl teoreticky dosáhnout.

Hlavním úkolem kondiční přípravy je rozvoj pohybových schopností (vrozených) a získávání pohybových dovedností (naučených). Pohybové schopnosti jsou vrozené předpoklady lidského organismu k pohybové činnosti. Jedná se o následující:

Tréninkový proces by měl splňovat požadavek kontinuálnosti (nepřetržitosti) a cykličnosti. Proto je plánován jako sled opakujících se různě dlouhých časových úseků s vlastními menšími cíli, zaměřením, odpovídajícími prostředky, metodami a přístupy. Jednotlivé tréninkové cykly na sebe navazují, využívají efektů předcházejícího období a dále jej rozvíjejí tak, aby bylo dosaženo individuálně nejvyššího sportovního výkonu v termínu nejdůležitějších závodů. Plán tréninku můžeme dělit na plán perspektivní (víceletý), roční, měsíční, týdenní, plán tréninkové jednotky, případně plán operativní. Plánovat můžeme buď pro jednotlivce, nebo pro tréninkovou skupinu.

Mentální trénink

Mentální trénink by měl být v souladu s tréninkem fyzickým. Trénování psychické síly a odolnosti se může projevit velmi pozitivně ve vypjatých chvílích důležitých závodů, ale i v extrémně náročném kondičním tréninku. Mentální trénink je klíčová složka přípravy. Mnozí z nás máme vlastní zkušenost, že v klíčových momentech závodu nebo soutěže je to tzv. „o hlavě“. Samozřejmě se ke kvalitnímu výkonu musíme nejprve „prolyžovat“ a být na něj fyzicky připraveni. Je velký rozdíl, když ve své hlavě řešíme myšlenky typu „to nikdy nemůžu sjet“, nebo myšlenky typu „tohle zvládnu, pojedu to tak a tak, těším se“. Asi známe a rozumíme pocitu, kdy nám stres z očekávání nebo určité obavy tak trochu spoutají nohy. Naproti tomu známe dny, kdy se dokážeme cítit uvolněně a z kopce téměř letíme. Všechny tyto vnitřní pocity se mění mimo jiné s věkem a také s vlastním přístupem k životu, ke sportu nebo konkrétně k závodu. Z velké části jsou tyto pocity ovlivňovány rodinou, kolektivem, trenérem a způsobem vedení přípravy.

V této části kapitoly se seznámíme s možnostmi stavby tratí pro různé druhy disciplín a tréninků. Převážně se zaměříme na obří slalom a slalom. Řekneme si také, jaký materiál můžeme při stavbách tratí použít a jaká cvičení je možné realizovat pro zlepšení pochopení nájezdu dobré linie mezi branami, vzdálenosti od bran atd. Vymezená závodní trať nutí lyžaře k technickému a taktickému přizpůsobení se. Je důležité nabídnout lyžaři tréninkové jednotky odpovídající jeho lyžařské úrovni. Lyžař se učí rozpoznat měnící se situace a najít pro ně vhodná řešení.

Materiál pro stavbu tratí

Hory jsou jedno velké hřiště. Pro lyžařský trénink můžeme využít snowpark, terénní zlomy, hrany sjezdovek, měkký sníh, upravenou sjezdovku, jízdu v lese. Ve specializovaném závodním sportovním tréninku využíváme standardizovaný materiál FIS i tréninkové pomůcky.

Pro trať obřího slalomu používáme dvě tyče spojené terčem (panelem, praporem), většinou používáme modrou a červenou barvu, ale pro trénink můžeme používat i jednobarevné terče nebo jinou kombinaci barev. Z výše uvedeného materiálu můžeme kombinací postavit různé parkury nebo variace. V odlišných věkových kategoriích se využívají rozdílné rozměry (průřezy) použitých tyčí (U12 = 25 mm, U16 = 27 mm, junioři a dospělí pak 30 mm). Pro zabezpečení tratě (kolem sněhových děl, stromů, sloupů lanovky) používáme pro bezpečnost ochranné sítě (zvané taky B-net).

Kuloáry

Pro seznámení se s jízdou ve vytyčené trati (omezeném prostoru) používáme tzv. kuloár nebo koridor – prostor vymezený tyčemi, kuželi nebo barvou.

Obří slalom

Po zvládnutí jízdy ve vymezeném prostoru můžeme přistoupit k tréninku v branách. Základní disciplínou je bezesporu obří slalom. Začátek tréninku obřího slalomu by se měl odehrávat na mírném a dobře upraveném svahu. Při nácviku jízdy v branách je důležité dbát na správnou techniku. Pokud závodníci při jízdě v branách dělají výrazné technické chyby, nápravu provádíme především ve volné jízdě. Cíl prvního nácviku jízdy v branách je získání a upevnění rytmu oblouků, načasování oblouků, volba správné linie a použití funkční lyžařské techniky.

V závodě nám bohužel nikdo naváděcí štětinu do trati nepostaví. Po pochopení důležitosti volby linie, zvládnutí terénních zlomů a taktiky do brankových kombinací je čas na stavbu pokročilejší tratě. Při stavbě tratí se řídíme FIS pravidly pro jednotlivé kategorie, které předepisují vzdálenost bran, počet bran na trati, množství brankových kombinací. Tato pravidla mají odchylky, což dává staviteli tratě velký prostor pro realizování svých myšlenek a tréninkových cílů.

Průjezdná brána

Obří slalom je v podstatě nejjednodušší závod z hlediska množství záludných brankových kombinací. Na trati se mohou postavit průjezdné brány, jinak je stavba v podstatě pravidelná. V posledních letech se využívá stavby jednoterčových tratí, kde nejsou postaveny vnější brány. Pouze u první a poslední brány v trati se musí vnější brána vytyčit (udáváme tím směr, kterým se první brána pojede). V průjezdné bráně, což je v podstatě kombinace tří bran, se dvojitá staví druhá brána. Ta se nejezdí jako „točná“, a proto se jí říká průjezdná, anglicky „delay“, česky např. „banán“ nebo „průjezd“. Linie nájezdu takové brány může být na první bránu nebo na druhou. Záleží na stavbě trati. Také oblast budování největšího tlaku se posouvá více mezi první dvě brány a platí, že u průjezdné brány je snaha mít oblouk ukončený co možná nejdříve za průjezdnou branou.

Slalom

Slalom je podstatně rychlejší disciplínou z hlediska dynamiky pohybů než obří slalom. Specifikem slalomu je kontakt s tyčí, kterou závodník sráží kombinací doteku chrániče na holi (vnější ruka) a holeními chrániči. Také je dovoleno používat obličejový chránič nebo chránič zubů. Velkým specifikem této disciplíny jsou mnohdy záludné brankové kombinace. Nácvik slalomu začínáme v krátkých tyčích nebo štětinách bez nutnosti srážet tyč, na začátku opět využijeme kuloáry.

Kuloáry a koridory pro trénink slalomu

Trénink slalomu je méně náročný na prostor a často se k němu uchylujeme při špatném počasí nebo měkkém sněhu, kdy jsou slalomové lyže obratnější a máme menší rychlost. Začínáme rytmickým sledem branek a stavby realizujeme většinou ze stubbies, ale je možné použít i štětiny nebo hříbky (kloboučky).

Stavba slalomu

Slalom je technická točivá disciplína a specifikem jsou kloubové brány, které se při pokročilé technice srážejí. Ve slalomu se stavějí brankové kombinace pro změnu rytmu jízdy. Stavba se řídí FIS pravidly. Mohou se opět stavět tratě s vnějšími tyčemi nebo v současnosti více využívané jednotyčové. V kombinacích se nicméně v první a poslední bráně vnější tyč postavit musí. Stavba tratě slalomu pro nácvik techniky se opět řídí podobnými pravidly jako u obřího slalomu. Od jednoduššího k těžšímu atd. Od štětin a stubbies po kloubové brány. Ve chvíli pochopení techniky jízdy stavíme klasický slalom převážně z dlouhých tyčí. Stále můžeme použít naváděcí štětiny, případně štětiny u brány jako u nácviku obřího slalomu. Pozice segmentů těla v oblouku je jiná než v obřím slalomu. Z toho důvodu je i linie jízdy jiná, přímější na brány a s kratším tlakem ve spádnici.

Počet brankových kombinací při stavbě slalomu je dán pravidly FIS. Pro stavbu tratě pro začátečníky s jízdou ve slalomu platí, že stavíme rytmické brány a lehké kombinace (dvoubrány). Mezi jednotlivými kombinacemi je ideální stavět šest rytmických bran. Změnu rytmu můžeme ve stavbě dosáhnout i střídáním vzdálenosti a odsazením jednotlivých bran, nejenom brankovými kombinacemi. Tyče stavíme svisle. U dětí v začátcích tréninku dospělé slalomové techniky (tzv. cross block – srážení brány vnější rukou) můžeme tyče mírně přiklonit ven z oblouku, aby se za nimi děti nenatahovaly pažemi.

Aby se celé puzzle závodního lyžování dalo poskládat tak, jak jsme si ho v této kapitole představili, schází nám poslední dílek. Tím je výbava a specifický závodní materiál. Pokud budeme jezdit na materiálu, který nám nedá potřebnou oporu a výkon během jízdy, celé puzzle se nám bude tak trochu bortit. Trať můžeme sice sjet na různých lyžích, ale jen na těch správných (a kvalitně připravených) bude mít jízda potřebné parametry a my můžeme pomýšlet na kvalitní výsledek.

Lyže

Lyže jsou nepostradatelným základem výbavy. Pro každou z popisovaných disciplín jsou jiné a mají rozdílné rozměry. Délky a poloměry jsou pro mezinárodní závody předepsané dle pravidel FIS. Materiál použitý při výrobě závodních lyží však zůstává většinou stejný jako u kvalitnějších komerčních lyží. Jedná se o sandwichové konstrukce a dvojitou vrstvu speciální slitiny (titanal). Někdy jsou lyže doplněny různými tlumiči vibrací nebo extra pláty na vrchu lyže. Důležitá je příprava skluznice a broušení hran lyží (boční úhel, úhel podbroušení od skluznice a struktura skluznice).

Lyžařské boty

Závodní lyžařské boty jsou trošku jiné než boty komerční. Hlavním rozdílem je tvrdost (flexe), šířka a specifický je i individuální „bootfitting“. Při výběru bude opět záležet na kategorii a úrovni závodníka. S výběrem „lyžáků“ a jejich „bootfittingem“ (včetně ortopedické vložky) nám mohou bez obtíží pomoci odborníci.

Lyžařské hole

Holí pro závodní lyžování používáme více druhů – rovné slalomové s chrániči, lehce ohnuté pro obří slalom, více ohnuté na super obří slalom a sjezd. I délky mohou být různé (pro jednoho závodníka). Na slalom se používají hole o standardní délce (pravý úhel v loketním kloubu při držení hole pod talířkem na tvrdé podložce), protože je při jízdě v trati držíme před sebou. Na obří slalom a rychlostní disciplíny se používají hole delší. Je to z důvodu explozivního startu a následných dynamických odpichů.

Helma

Helmy můžeme používat dva druhy. „Hard shell“ pro obří slalom a rychlostní disciplíny a „soft shell“ pro slalom. Slalomové helmy jsou u většiny závodníků opatřeny chráničem obličeje. Helmy musí mít certifikaci a schválení FIS. Lyžařské brýle nejsou pro závodní lyžování nikterak speciální. Každý závodník používá to, co mu nejvíce vyhovuje.

Kombinéza a další části výstroje

Kombinéz existuje mnoho druhů. Hlavní rozdíl je v míře polstrování. Stejně jako helmy, tak i kombinézy musí mít pro závody certifikaci FIS. Rukavice volíme s chrániči kloubů. Při tréninku se většinou používají kraťasy (přes kombinézu) a softshellové bundy nebo vesty.