Technický koncept lyžování APUL

Naše dovednosti a znalosti se spolu s naším lyžováním posouvají vpřed. Jsme schopni o lyžování více uvažovat, přemýšlet v širších souvislostech a spojovat si technické pojmy v různých situacích. Setkáváme se s dovednostmi a termíny, které velmi blízce souvisí se souborem našich základních dovedností – PUZZLE, které již známe z minulosti. Proto bychom rádi představili a graficky zarámovali tento „rozrostlý“ soubor pojmů a dovedností do obrázku PUZZLE+. Nadále budeme ale s konceptem PUZZLE+ pracovat pokročilejším způsobem. Nebudeme již kousíčky puzzle přímo a konkrétně napojovat, ale necháme je v prostoru volně cirkulovat, protože víme, že pojetí techniky je na nejvyšší úrovni variabilnější, hravější a mnoho dovedností nesouvisí pouze s jednou další. Pojďme tedy techniku vnímat takto a spojujme si puzzle podle svojí aktuální potřeby, hledejme kousíčky, které k sobě pasují, spojujme je, rozpojujme, buďme kreativní, zkusme vymýšlet a vytvářet další kousky puzzle, které by do našeho dynamického obrázku mohly pasovat. Stavme si svoje vlastní unikátní puzzle dílo, které bude založeno na stejném a pevném základu chápání techniky, kterou jsme znali doposud.

Když budeme hovořit o dynamickém lyžování, máme na mysli pokročilou techniku, rychlou jízdu, velké rozsahy pohybů a celkově velmi sportovní lyžařský projev. Technika ale vychází ze stejných principů jako základní lyžování. Zásadním rozdílem je zmíněná vyšší rychlost, se kterou je spojeno intenzivnější vnímání vnějších sil, které působí na lyžaře. Mění se zásadněji intenzita jednotlivých dovedností a využíváme zde více geometrii a dalších vlastností lyží.

Předpokladem pro úspěšné zvládnutí rychlejší jízdy je automatizace základních principů v jízdě v paralelním postavení lyží v nižších rychlostech. Pokud zvládneme jet paralelně na modré i červené sjezdovce, funkčně zapichujeme hůl a kontrolujeme naši aktuální rychlost, jsme na dobré cestě začít se učit jezdit dynamičtěji. Neméně důležitá je odhodlanost přejít do vyšší rychlosti a celková sebejistota.

Základním stavebním kamenem je pro nás paralelní oblouk o dlouhém/středním poloměru, který je vedený smykem. Tento oblouk budeme postupnými kroky vylepšovat a dostávat se k oblouku s co nejmenším podílem smyku. V průběhu této progrese bude klíčové zvyšování rychlosti a s tím spojená nutnost intenzivnější a včasnější práce s tlakem a také s intenzitou hranění. To jsou tedy dvě zásadní dovednosti, na jejichž vylepšování je třeba pracovat.

Klíčové prvky dynamického dlouhého oblouku

aVyšší rychlost

bVětší zahranění lyží

Se zvyšující se rychlostí a dynamikou rostou nároky na míru zahranění lyží (úhel hranění = úhel mezi plochou skluznice lyže a podkladem, tzv. edge angle). Proč je úhel zahranění tak důležitý? Ovlivňuje totiž přímo možnost prohnutí lyže a dosažení výše zmíněného „samotočivého efektu“.

Zároveň lze pomocí tohoto obrázku zbořit mýtus, který hovoří o tom, že „je nutné tlačit od špičky“. Lyži totiž chceme prohnout rovnoměrně po celé její délce tak, aby se celá hrana dotýkala podložky. Nejefektivnější tedy logicky je, když je osa naší opory kolmá (nejefektivněji působící) na nejužší místo lyže, tedy přesně pod vázáním. Ona často slýchaná rada „začni od špičky“ vlastně znamená jen neustálé hlídání neutrální polohy nad středem lyží, tak abychom se nedostali svým těžištěm za pomyslný střed lyží, tedy lidově „dozadu“.

Lyže lze dostat na hrany několika způsoby (pohyby). Jeden pohyb samostatně ovšem nikdy nestačí a vždy tak využíváme kombinaci těchto pohybů.

Pohyby chodidla

Jak už jistě víme, anatomicky nejvhodnější oporou je pro nás při lyžování tzv. „trojnožka“. Při té není chodidlo ani v pronaci, ani v supinaci. Dávejme si tedy pozor na to (obzvlášť při rychlejší jízdě), aby se nám chodidlo nestáčelo příliš ani do pronace, ani do supinace. Ztráceli bychom tak pevnou a funkční oporu.

Inklinace – naklopení celého těla

„Ten se tam ale položil“. To můžeme občas na kopci nebo ve frontě slýchat. Náklon celého těla je kromě rychlosti asi nejvíce pozorovatelným projevem dynamického lyžování. Zároveň je to velmi efektivní způsob, jak dostat lyže více na hrany. Nesmíme se ovšem nechat unést, abychom neskončili s většinou energie na vnitřní lyži. Musíme stále myslet na vyhledávání a budování opory na lyži vnější. Takže klopit ano, ale jen do takové míry, abychom udrželi vyváženou oporu na vnější lyži.

Angulace – zalomení – pohyby v kyčelním kloubu

Z anatomického pohledu jde o pohyby abdukce, addukce a flexe v kyčelním kloubu. Respektive výrazná flexe spojená s mírnou addukcí vnitřního kyčelního kloubu (na obrázku vnitřní – levá dolní končetina) a výrazná abdukční pozice v kyčelním kloubu na vnější straně (na obrázku pravá – „unožená“ a „dlouhá“ – vnější dolní končetina). Díky těmto pohybům, nebo v jejich důsledku, lze dostat lyže ještě více na hrany. Angulace (zalomení) horní části těla vůči té dolní je z hlediska lyžařské techniky funkční pozice těla. Je to kompenzační poloha, kterou mimo jiné reagujeme na míru inklinace celého těla do oblouku. Pomáhá nám lépe udržet dynamickou rovnovážnou pozici vůči podložce a jejím zvětšováním nebo zmenšováním také regulujeme tlak na vnější lyži.

S angulací je úzce spjato námi dobře známé pedálování. Pokud chceme funkčně angulovat, musíme u toho správně pedálovat. Angulace nám zároveň pomáhá dosáhnout optimálního úhlu platformy (POZOR, nezaměňovat s úhlem zahranění).

cÚhel platformy

Úhel platformy (platform angle) je jeden z faktorů, který ovlivňuje to, zda lyže drží dobře na hraně, nebo odskakují, nedrží, případně začnou smýkat. Tento pojem označuje úhel mezi platformou (naší oporou/lyží) a osou působící od těžiště k hraně této platformy/lyže (R). Síla (S) na obrázku pak vyznačuje odpor sněhu (sílu působící zpět od sněhové podložky), která je vždy kolmá na platformu.

dVyšší nároky na pohybový aparát lyžaře a individualizace

S rostoucími vnějšími silami roste i tlak, kterému musí během jízdy naše tělo odolávat. Snažíme se tedy využít co nejvíce funkčně a přirozeně kostru našeho těla tak, aby nebyly ostatní části pohybového aparátu (svaly, vazy) přetěžovány. Snažíme se respektovat lidské tělo, jeho klouby, svaly, vazy a šlachy. Nesnažíme se dostávat do pozic, které nejsou našemu tělu přirozené (kloubní rozsahy a rotace atd.).

eBalancování proti vnější noze/lyži a postupné vyhledávání tlaku

Tuto dovednost musíme ovládat již při základním/paralelním oblouku. Nicméně rostoucí vnější síly a snaha jet více po „čisté hraně“ kladou větší nároky na preciznost provedení této dovednosti. Správné vybalancování a udržení rovnováhy v průběhu celého oblouku vyžaduje disciplínu horní poloviny těla ve smyslu vybudování správné míry angulace (zalomení) a separace (oddělení orientace trupu a dolních končetin).

Progresi u dynamického lyžování nevnímáme jako předem stanovený postup, který bude vždy fungovat. Čím pokročilejší lyžař je, tím spíše se musíme ve výuce přizpůsobovat aktuální situaci. Progrese je tedy v tuto chvíli o tvorbě vlastního „TOOLBOX“ a znalosti zásad jeho použití. Neboli je třeba vědět, kdy a jak můžeme daný tip použít, abychom daný problém vyřešili co možná nejefektivněji. Jak bylo již výše zmíněno, klíčové pro nás bude vylepšování hranění a práce s tlakem. Zde jsou uvedeny některé příklady cvičení, které se zaměřují hlavně na tyto, ale i jiné dovednosti. Váš konkrétní toolbox může obsahovat jen některé z těchto cvičení a bude ideálně doplněn vašimi vlastními.

Při vylepšování dynamických oblouků by se dalo pracovat například na plynulosti jízdy, kulatosti oblouků, kontrole rychlosti a poloměru na různých sklonech svahu a také na jízdě co nejvíce po čisté hraně. V neposlední řadě můžeme vždy pracovat na efektivitě pohybů. I při „high performance“ lyžování totiž chceme, aby nás nebolely nohy po třech jízdách a mohli jsme lyžovat co nejdéle.

Klíčovým prvkem pro výše zmíněné dílčí cíle je včasné vybudování opory o budoucí vnější lyži v zahájení oblouku. Díky tomu jsme schopni včas lyži prohnout, začít tvořit oblouk a mít jej tak celou dobu pod kontrolou. Zajistíme tak i plynulost, která spočívá v postupném budování a vypouštění tlaku, a zabráníme tak prudkým změnám a nárazům, které vedou k rychlejšímu vyčerpání. Dalším klíčovým prvkem je získání pocitu „čisté hrany“. Dosud jsme lyžovali s větším či menším podílem smyku. Ten budeme chtít nyní omezit na minimum a za ideálních podmínek se dostat až k jízdě téměř pouze po čisté hraně.

Vylepšování dlouhého oblouku

Při výuce pokročilých lyžařů se setkáváme s celou řadou různých návyků, které je často třeba odstranit nebo poupravit tak, aby byl další lyžařův rozvoj jednodušší, efektivnější a hlavně funkčnější. Návyků, které nejsou funkční, je hodně a je třeba ke každému klientovi a jeho nedostatkům přistupovat individuálně. Uvádíme pár typických příkladů:

Typická chyba: lyže se v průběhu oblouku rozjíždějí a lyžař má předsunutou vnitřní lyži

Možná příčina: Lyžař pravděpodobně špatně vybudoval oporu o vnější lyži. Ta se nedokáže (bez tlaku) dostatečně prohnout a lyže tak odjíždí směrem ven z oblouku.

Typická chyba: lyžař nedokáže udržet stejný poloměr oblouků a nabírá rychlost

Možná příčina: Lyžař zřejmě nedokáže zahranit lyže tak, aby vytvořil dostatečný tlak, který by lyži prohnul natolik, že by oblouk vykrojila tzv. „pod rádius“ a ideálně tak zatočila.

Typická chyba: lyžař nedokáže vyjet oblouk čistě po hraně a po celou dobu jízdy spíše hodně smýká

Možná příčina: Lyžař pravděpodobně ještě neobjevil pocit „čisté hrany“. Hodně otáčí lyžemi do směru, má lyže málo zahraněné a tím pádem smýká.

Principy dynamického krátkého oblouku

Základem je opět paralelní oblouk, tentokrát v provedení krátkého poloměru, tak jak jej známe z Modré knihy nebo třeba z kurzu APUL C. Stejně jako u dlouhého poloměru oblouku, tak i zde přidáváme na dynamice tím, že zvyšujeme rychlost, zvětšujeme míru hranění a tlaku. Tím cítíme zvyšování vnějších sil, kterým musíme odolávat.

Jedním z rozdílů při porovnání s dlouhým dynamickým obloukem je fakt, že při krátkých obloucích není naším finálním cílem jet čistě po hraně. Jezdíme je totiž často i na delších lyžích, které by takové provedení ani neumožňovaly. Krátké oblouky čistě po hranách lze provést pouze na slalomových lyžích s malým poloměrem a jde o velmi pokročilou techniku, která se využívá hlavně v závodním lyžování. Není to tedy úplně předmětem našeho pojetí krátkého oblouku. Naše pojetí naopak počítá s tím, že vedeme lyže větším či menším smykem po celou dobu oblouku hned od jeho zahájení. Díky tomu jsme schopni variovat jak poloměr oblouku, tak rychlost jízdy. Tato dovednost vychází z umění přesně kombinovat intenzitu dovedností, kterými jsou otáčení, hranění a tlak.

Zásadní roli u krátkého oblouku hraje separace. Neboli pomyslné oddělení práce horní poloviny těla od dolních končetin. Toto oddělení se děje primárně v kyčelním kloubu a pro nás je důležité umět jej vnímat ve dvou směrech.

Pojem angulace již dobře známe z dlouhého oblouku. Při nácviku krátkého oblouku se tedy zaměříme více na otáčení (vedení, směrování) dolních končetin, jehož intenzita je v porovnání s dlouhým obloukem největší změnou (a také častým problémem). Pro správné použití pohybu otáčení v krátkém oblouku je nutná určitá fyzická vybavenost. Aby bylo možné provést tyto pohyby izolovaně a zachovat přitom stabilní horní polovinu těla, musíme vytvořit pevný bod, který v tomto případě představuje vnitřní svalstvo středu těla – často tento bod nazýváme core.

Logickým principem v krátkém oblouku je fakt, že pokud jej chceme zvládnout na menším prostoru, máme na jeho tvorbu méně času. Některé pohyby je tak potřeba provádět intenzivněji, rychleji a hlavně ve správný moment. Proto je důležité mít správnou techniku osvojenou z jízdy v delších obloucích. Největší kámen úrazu v tomto smyslu nastává ve většině případů v nájezdové fázi, kde je potřeba včas začít budovat tlak, aby jej bylo možné rozložit plynule do větší částí oblouku. I krátké oblouky totiž chceme mít hezky kulaté, nikoliv pouze bržděné.

Cesta ke zvládnutí dynamického krátkého oblouku není zdaleka jen jedna. Vycházíme zde z předpokladu, že člověk již má základní formu krátkého oblouku zvládnutou. Neučí se zde (jako např. u dynamického dlouhého oblouku) novou dovednost, nýbrž „pouze“ zdokonaluje a jinak mixuje dovednosti již naučené. Proto je třeba jednoznačně vycházet z dobré analýzy a výuku vždy přizpůsobit aktuální progresi klienta, jeho požadavkům a podmínkám. K tomu je opět dobré mít v rukávu zásobu cvičení, která můžeme adekvátně použít. Některá z nich uvádíme v TOOLBOXU.

Typické a časté chyby a jejich možná řešení

Typická chyba: rotace horní poloviny těla směrem do oblouku (neschopnost separace)

Možná příčina: Lyžař nedokáže oddělit pohyby dolních končetin a horní poloviny těla – slabý střed těla (core), nemá zažitý pocit otáčení dolních končetin v kyčli.

Typická chyba: rotace horní poloviny těla směrem do oblouku (špatná opora)

Možná příčina: Lyžař má špatně vybudovanou oporu, lyže mu nezatáčejí a pomáhá si proto do oblouku rotací těla.

Typická chyba: lyžař nabírá během jízdy stále větší rychlost

Možná příčina: Jezdec pravděpodobně nedokáže na prudším kopci lyže dostatečně zahranit. Smýká tak dolů z kopce a nabírá rychlost.

Typická chyba: oblouky nejsou kulaté, jsou na konci hodně bržděné (navazované „hockey stopy“)

Možná příčina: Lyžař nedokáže včas vybudovat tlak, aby se mu lyže dostatečně prohnuly již před spádnicí a vytvořily tak kulatý oblouk.

Variabilním terénem rozumíme v podstatě vše, co není upravená nebo alespoň částečně upravená sjezdová trať. V této knize si variabilní podmínky rozdělíme na dva základní terény, a to na lyžování v boulovitém terénu a na lyžování v neupraveném – volném terénu. Je jasné, že přesné dělení všech variant pokročilého lyžování v neupraveném terénu je trochu zavádějící a každý pokročilý lyžař by určitě vymyslel jiné rozdělení, ale nám v pohodě postačí základní dělení na „boule“ a „volný terén“. Z vlastní zkušenosti víme, že pokud hovoříme o variabilním terénu, vždy se jedná o kombinaci výše zmíněného a nikdy (nebo téměř nikdy) nemáme ideální sněhové nebo sklonové podmínky. Ale v tom je právě kouzlo této expertní úrovně lyžování.

Jízda v boulích je velkou výzvou a zároveň obrovským lákadlem pro každého pokročilejšího lyžaře. Úspěšné a zábavné lyžování v boulích vyžaduje kvalitní zvládnutí krátkých paralelních oblouků a všech dovedností s tím spojených – změn rytmu a v neposlední řadě perfektní předozadní rovnováhu. Navíc nám správně zvládnutá technika jízdy v boulích dá dostatečnou jistotu při lyžování ve volném terénu. Budeme schopni lépe reagovat například na změny sklonu svahu nebo na vlastnosti sněhu a volný terén si o to více užijeme.

S jízdou v boulích (boulovatém terénu) se můžeme setkat v mnoha podobách. Od těch nejpřirozenějších a nepravidelných nerovností vznikajících v odpoledních hodinách na dojezdech sjezdovek až po pravidelné, poloumělé vytvořené závodní boule (linie boulí v blízkosti spádnice). Obecně má ale jízda v tomto terénu určitá specifika, zvláštnosti a odlišnosti a naším úkolem je seznámit se s nimi a funkčně a moderně si techniku osvojit.

Typologie boulovitého terénu

Z hlediska typu boulí/boulovatého terénu nám stačí základní dělení, a to na dva různé druhy terénu. Řešeno z pohledu praxe a funkční aplikace, o kterou nám jde především, se často setkáváme s terénem, kde jsou boule vytvořeny přirozeně vlivem sklonu svahu, velkého množství lyžařů a kvality sněhu. Jedná se v drtivé většině o nepravidelné boulovité pole, kde jsou velikosti nerovností a jejich vzdálenost od sebe velmi různorodé a proměnlivé. Druhý případ terénu jsou boule, které jsou cíleně vytvořené a „vyjeté“ do pravidelné linie. Používáme anglické termíny „hot line“ nebo „zipper line“. Oba druhy boulí mají své plusy, minusy, fanoušky i odpůrce. Technické aspekty jízdy se ale nijak zásadně s typem boulí nemění, jde jen o jejich intenzitu a aplikaci v časovém rámci oblouků a také o linii jízdy.

Technika jízdy v boulích – základní principy

Vyvážený mix dovedností a jeho intenzita aplikovaná v čase (ve fázích oblouku), to je základ úspěchu. Stejně jako u ostatních typů dynamické jízdy, tak i v boulích se jedná o maximálně funkčně vyvážený koktejl, jehož ingredience nám diktuje terén, respektive vnější podmínky. Obecně platí, že v boulovitém terénu upravujeme šíři stopy tak, abychom zmenšili odpor sněhu vůči lyžím. Chceme si tím zároveň usnadnit další činnosti, jako je aktivní směrování (otáčení, vedení) lyží a kontrola hranění. Proto v boulích volíme užší stopu.

Jedním z klíčových elementů jízdy v boulích je proces absorpce boule (nerovnosti, terénní vlny). Než si samotnou absorpci zařadíme do kontextu fází oblouku a linie jízdy, je třeba si tento důležitý proces trochu blíže popsat. Je třeba si uvědomit, že v jízdě v boulích chápeme absorpci jako dovednost práce s tlakem. Základním kamenem funkční absorpce je mírná modifikace našeho dynamického postoje. Při jízdě na upraveném terénu se snažíme postoj vnímat jako dynamickou pozici vycházející z přibližně stejnoměrného (proporcionálního) pokrčení všech tří hlavních kloubních spojení dolní končetiny, tedy kyčlí, kolen a kotníků. Pro maximálně funkční absorpční proces je třeba mírně upravit naši zažitou dynamickou pozici ve smyslu nepatrného narovnání se. Jednoduše řečeno, trochu méně pokrčit tělo v kyčelním kloubu. Tuto drobnou změnu je třeba chápat jako přípravu na absorpci nerovnosti. Musíme se zkrátka trochu narovnat, abychom se poté mohli více a lépe krčit.

Absorpce je relativně obsáhlý pojem a jeho nejlepší český ekvivalent je asi slovo „pohlcení“. Absorpce probíhá (stejně jako mnohé jiné změny lyžařského dynamického postoje) vlivem aktivity v kloubech dolních končetin. Ale v jízdě v boulích v mnohem větší intenzitě – klouby více krčíme a následně více natahujeme. Příprava v podobě mírného narovnání postoje nám následně dává možnost kyčelní kloub o to více pokrčit. Samozřejmě nezůstává jen u kyčlí, ale mnohem intenzivněji pracují i klouby kolenní. Hlezenní kloub (kotník) má v procesu absorpce boule logicky omezenější pohybový rozsah (je „zavřený“ v lyžařské botě), nicméně víme, že jeho funkce je též velmi důležitá. Proces samotné absorpce můžeme rozdělit na dvě části: nájezd na nerovnost a její vrchol a následný sjezd či spodní polovina boule. Při nájezdu na bouli aktivně krčíme kyčle, kolena i kotníky a tím zmírňujeme tlak od nerovnosti směrem k lyžaři. Ve své podstatě tím naše tělo reaguje na nerovnost. Pocitově se však snažíme být rychlejší a aktivně klouby krčit dříve, než na bouli najedeme. V momentě maximální míry absorpce, kolem vrcholu boule, se mohou teoreticky boky dostat i níže než kolena a lyžař je „nejmenší“.

Při přechodu do druhé fáze absorpce dochází kromě aktivního natahování dolních končetin (narovnávání kloubů kolenních a kyčelních) i k dílčímu pohybu „sklápění“ špiček lyží pomocí plantární flexe v hlezenním kloubu. Jednoduše řečeno aktivně sklápíme chodidla dolů a pomáháme tak k plynulému dokončení absorpčního procesu a tím k měkkému a plynulému přejezdu celé nerovnosti.

Výše popsaný přejezd boule je třeba v plynulé jízdě více či méně kombinovat s dalšími dovednostmi, jako jsou otáčení a hranění. Neméně důležitá je disciplína a stabilita horní poloviny těla, na které je přímo závislá separace obou částí těla. Díky důsledné separaci jsme schopni odolávat vnějším silám vycházejícím z jízdy v tomto terénu a zároveň být velmi aktivní v pohybech dolní poloviny těla. Celistvě se tedy jedná o relativně složitý komplexní souhyb, kde dochází k pohybům dolních končetin v mnoha směrech. Ve vertikální rovině řešíme tlak od nerovnosti pomocí absorpce, v rovině horizontální vedeme lyže po křivce do budoucího oblouku – otáčíme. Kromě kombinace pohybů v těchto rovinách musíme také lyže aktivně stavět na hrany.

Výše zmíněná separace horní a dolní poloviny těla a celková stabilita je relativně hodně závislá na správném použití hole. Zapíchnutí hole má v jízdě v boulích kromě funkce rytmizační i velmi důležitou funkci stabilizační. Vždy se snažíme mít předloktí a ruku připravenou a pocitově se snažíme realizovat zapíchnutí hole spíše dříve než později. Naším cílem je vrchol boule nebo oblast za vrcholem boule na její spodní straně. Pokud to je možné, pro efektivnější trénink je dobré lyžovat v boulích s o pár centimetrů kratšími holemi, než máme při lyžování na upravené sjezdovce.

Strategie a taktika jízdy v boulích

Celý tento nelehký „koktejl“ pohybů nutný pro plynulou jízdu v boulích, respektive jeho namixování, je přímo podřízen terénu, ve kterém se pohybujeme. Jako při řešení velkých a složitých puzzle si nejdříve musíme rozmyslet, zda začneme rámem obrázku, nebo lehkými částmi uprostřed, nebo si nejprve částečky rozdělíme podle barvy. Zkrátka nejprve zvolíme taktiku a potom uplatníme nástroje v podobě našich dovedností. V případě jízdy v boulích se při výběru taktiky řídíme jejich druhem a typem. Zajímá nás tvar, velikost, pravidelnost a kvalita sněhu. Poté si naplánujeme linii jízdy. Trasa, kterou zvolíme k průjezdu boulovitým terénem, přímo ovlivňuje načasování a dávkování dovedností.

Pravidelná „hot“ linie (zipper line, hot line)

Z pohledu volby trasy je „hot“ linie do jisté míry jednodušší než nepravidelný boulovitý terén, neboť nám svojí pravidelností poměrně jasně říká, kudy přibližně pojedeme. Volbou trasy v „hot“ linii můžeme přímo ovlivňovat dynamiku naší jízdy. Na druhou stranu v mnoha případech je „hot“ linie bohužel spíše podobná tobogánu nebo pravidelnému korytu. V tomto případě je volba trasy složitější. Je třeba si uvědomit, kde přesně je nerovnost, kterou absorbujeme, kde přejíždíme vlnu mezi boulemi, kde je vnější a kde je spodní část nerovnosti. Tedy ačkoliv je „hot“ linie pravidelná, není zcela lehká na „čtení“ a taktiku.

Proces absorpce a její načasování jsou pravidelností linie více předurčeny (než v nepravidelném boulovitém poli) a míra naší vlastní kreativity je omezena. My tím pádem v „hot“ linii řešíme primárně volbu poloměru oblouku a jeho tvar. Oblouky přímější, s vrcholem blíže spádnici si žádají velkou míru absorpce, jsou rychlejší, dynamičtější a fyzicky náročnější. Čím více oblouky „kulatíme“, dostáváme se v „hot“ linii více na vnější stranu „koryta“, musíme lyže více otáčet a plynule vést po celou dobu oblouku. Absorpce není tak rychlá a dynamická jako v případě přímé volby stopy. Nejekonomičtější a možná na pohled nejhezčí a nejsportovnější je linie někde mezi těmito popsanými strategiemi. Míra hranění se s volbou stopy také logicky mění. Vnější linie drží lyže spíše na plochách a velký důraz je kladen na zmíněné otáčení a vedení lyží. Přímá linie také nevyžaduje tolik hranění, ale maximální důraz je zde kladen na práci s tlakem – tedy výše zmíněnou absorpci. V těchto dvou strategiích jízdy jsou lyže na hranách spíše ve druhé (spodní) polovině oblouku. Nejvíce hranění budeme pravděpodobně potřebovat ve zmíněné prostřední strategii jízdy, která je naznačena na schématu.

Nejčastější chyby spojené s jízdou v boulích a jejich možná řešení

Typická chyba: nedostatečná a špatně načasovaná absorpce

Možná příčina: Flexe a extenze kloubů dolních končetin je nedostatečná vlivem malého kloubního rozsahu, slabšího středu těla nebo celkově horší fyzické zdatnosti. Lyžař též nemusí mít plně zažitý rytmus a cit pro volbu linie a timing.

Typická chyba: nevyvážený a strnulý postoj

Možná příčina: Vysoká svalová tenze celého těla, přílišný předklon nebo výrazná flexe kloubů dolní končetiny. Lyžař jede „na sílu“, je přikrčený, strnulý, dolní končetiny se nemají kam krčit.

Typická chyba: malá separace a absence otáčení dolních končetin

Možná příčina: Jezdec jede hodně „nad lyžemi“. Vlivem chybějící separace hůře vede/směruje lyže (hlavně ve druhé části oblouku, na spodní straně boule).

Typická chyba: příliš široká stopa

Možná příčina: Lyžař nedokáže udržet nohy a lyže u sebe. Jezdec hůře absorbuje boule – lyže se mu vlivem širší stopy velmi těžce vedou po vrchní části boule i po její spodní straně.

Mezi lyžaři, a zvláště pak mezi pokročilými lyžaři platí fakt, že lyžování ve volném terénu je královská disciplína. Požitek z oblouků v čerstvě napadaném sněhu nebo ze zdolání nějakého těžkého a strmého úseku je téměř nepopsatelný. Tyto někdy skoro až extatické pocity z jízdy jsou ale většinou podmíněny dokonale zvládnutou technikou lyžování, její aplikací na tyto (někdy velmi náročné) podmínky a s tím spojenou sebejistotou a zdravou dávkou sebevědomí. Volný terén v mnoha svých podobách nabízí dokonalé lyžařské zážitky a nezapomenutelné chvíle. Nicméně dosažení tohoto freeridového „flow“ a zapojení vlastní kreativity je možné pouze za předpokladu, že všechny části našeho technického „puzzle“ zapadnou velmi rychle a přesně tam, kam mají.

Typologie sněhové pokrývky

Veškeré odlišnosti a záludnosti lyžování ve volném terénu mají jednoho společného jmenovatele. Je to sníh a jeho vlastnosti. Sněhová pokrývka ve volném terénu je méně nebo vůbec rozježděná v porovnání s uježděným a upěchovaným sněhem na sjezdovce. Z tohoto faktu vyplývají základní rozdíly, které se promítají do naší techniky.

Výbava

Z pohledu výstroje a výzbroje není teoreticky potřeba nic měnit. Ve volném terénu můžeme s úspěchem lyžovat na lyžích, na které jsme zvyklí, se kterými jezdíme normálně na sjezdovce. Nicméně občas není špatné změnou výzbroje posunout naše prožitky a pocity z jízdy ještě o kousek dál. Obecně platí, že s lyžemi širšími bude jízda například v hlubokém prašanu mnohem plynulejší a hlavně méně namáhavá. Co ale dělat na tvrdém a přemrzlém sněhu ve strmém žlebu s širokými lyžemi, které mají třeba oboustranný rocker? Takové lyže se v tomto terénu nebudou chovat úplně skvěle. Pokud máme tu možnost, výběr lyží řešíme zkrátka podle toho, kde se budeme pohybovat nejvíce, co nám vyhovuje a v neposlední řadě, na co jsme zvyklí. Pokud nás čeká den v nedotčeném japonském nebo kanadském prašanu, bereme lyže širší a měkčí, pokud pojedeme kilometrový zmrzlý kuloár v Chamonix, vezmeme lyže tvrdší a bez rockeru, pokud půjdeme vícedenní skialpový přechod, zvolíme lyže spíše střídmějších rozměrů a zohledníme i faktor hmotnosti lyží.

Technika jízdy ve volném terénu

Pokud budeme hovořit o technických aspektech jízdy ve volném terénu, nebudeme hledat jiná slova nebo výrazy než ty, které známe. Nebudeme popisovat nějakou jinou, zázračnou techniku, která nás tímto terénem proveze. Stejně jako při jízdě v boulích budeme i při jízdě ve volném terénu vycházet z technických znalostí a dovedností, které již známe a které umíme aplikovat. Opět bude řeč o velkém balíku dovedností a činností, který nás provází od začátku našeho lyžařského vzdělávání. Jen je možná budeme jinak mixovat a trochu jinak v obloucích časovat.

Hluboký a měkký sníh

Základním bodem techniky jízdy je fakt, že podklad, po kterém se pohybujeme, je měkčí než ten na sjezdovce a zároveň většinou i hlubší. Výše popsaný mechanický odpor sněhu ve více rovinách nám částečně diktuje, jak s našimi dovednostmi pracovat, respektive jak je dávkovat. Vše je závislé na druhu a hloubce sněhu, ale obecněji platí několik zásad. Práci s tlakem budeme opět řešit (stejně jako v boulích) spíše ve smyslu vertikálním (stlačování sněhu pod lyžemi, vztlak a odpor sněhu) než ve smyslu „pedálování“. Dynamický postoj budeme řešit samozřejmě ve směru předozadním, ale také relativně hodně ve směru stranovém a zmíníme i rotaci horní poloviny těla, tentokrát však žádoucí a funkční.

Zahájení oblouku a budování tlaku na vnější lyže probíhá v hlubším a měkkém sněhu trochu odlišně. Měkký sníh je potřeba nejprve naší hmotností stlačit, abychom od sněhu získali potřebnou reakci ve formě tlaku do lyží. Budoucí vnější lyže a její vnitřní hrana se v oblouku stává aktivní a funkční trochu později, než jsme zvyklí. V zahájení oblouku stranovým pohybem celého těla dovnitř budoucího oblouku – inklinací a postupným stlačováním sněhu pod lyžemi budujeme platformu, o kterou se budeme ve vrcholu oblouku opírat. Rozdíl je v časovém hledisku průběhu oblouku, vše se děje trochu pomaleji/později. Pokud nemáme široké prašanové lyže, můžeme (a někdy i musíme) si pomoci užší stopou a sníh pod lyžemi stlačovat v kompaktnější „surfovací“ platformě. Vztlak sněhu a případný rebound lyží nám pomůže ve druhé polovině oblouku „vyplavat“ na povrch a cyklus opakovat do oblouku následujícího. Horní polovina těla je stabilní, ale zároveň uvolněná. Velmi záleží na hloubce a konzistenci sněhu, ale často (primárně ve velmi hlubokém prachovém sněhu) není třeba tělo tolik separovat a lyžujeme spíše ve frontální pozici. Pokud je sníh velmi těžký a hluboký, mírná funkční rotace horní poloviny těla v zahájení oblouku nám může pomoci lyže natočit do nového směru.

Tvrdý sněhový podklad

Na tvrdším podkladu a na strmějším svahu klademe větší důraz na včasné zahranění lyží, plynulý, ale relativně rychlý přechod z oblouku do oblouku, včasné a dynamické zapíchnutí hole a celkovou kontrolu jízdy. Odpor sněhu je, z hlediska hybnosti lyžaře, v tomto terénu menší a pokud se pohybujeme na velmi strmém svahu, není třeba cíleně lyže zrychlovat nebo budovat dopřednou energii. Naopak, chceme jízdu mít co nejvíce pod kontrolou. Celkově musíme být v dávkování dovedností agresivnější a z hlediska času se vše musí odehrávat rychleji (včas) než při jízdě v hlubokém sněhu. S distribucí tlaku pracujeme na tvrdém a prudkém svahu ve vertikálním směru trochu výrazněji, stopa může být trochu širší než v hlubokém sněhu a zapíchnutí hole je zde důležité nejen k udržení rytmu, ale i pro potřebnou stabilitu. Vše se odehrává v potřebné separaci horní a dolní poloviny těla, jejíž míru nám udává sklon svahu. V extrémně prudkém terénu a na velmi tvrdém sněhovém podkladu je zapíchnutí hole impulzem k mírnému zdvihu těžiště, pomocí kterého se snáze dostáváme včas do zahájení nového oblouku a na nové hrany. Přechod z oblouku do oblouku je realizován rychlým a aktivním podsunutím dolních končetin pod velmi stabilní horní polovinou těla. Nepomáháme si mírnou inklinací jako v případě hlubokého sněhu. Mírou otáčení dolních končetin a úhlem zahranění lyží kontrolujeme výjezdní fázi a připravujeme se na další plynulé přehranění a zahájení dalšího oblouku.

Strategie a taktika jízdy

Obecně ve volném terénu platí, že je třeba plánovat trasu jízdy mnohem více dopředu, než tomu činíme na sjezdovce. Nejen z důvodu bezpečnosti, což by mělo být vždy na prvním místě, ale hlavně z důvodu plynulosti jízdy. Ve členitém nebo zalesněném terénu nám toto plánování dopředu pomáhá udržet onu zmíněnou plynulost, jízda je pak snazší, energeticky méně náročná a působí celkově velmi kompaktně. Stejně jako při jízdě v boulích je pozice horní poloviny těla, orientovaná dolů z kopce, naprosto přirozená a ve své podstatě i nutná. V separaci horní a dolní poloviny těla dokážeme lépe odolávat vnějším silám (které jsou s narůstajícím sklonem svahu větší). Pohled dolů z kopce ve směru jízdy je tedy naprosto logický a plánování trasy jízdy velmi přirozené.