Technika lyžování

Jak vypadá dobré lyžování? Tuto otázku je jednoduché si položit, ale těžší je na ni jednoduše odpovědět. Většina z nás pozná dobré lyžování, když ho vidí, ale popsat jednoduchým způsobem, jak takové lyžování vypadá, je o poznání obtížnější. Popisem správného lyžování se zabývá technika lyžování. V této kapitole se podíváme na úplné základy této techniky a pokusíme se zde vše zjednodušit tak, abychom měli v rukou odpovědi na základní otázky, které si každý instruktor klade v prvních sezónách své kariéry.

Sportovní techniku lyžování můžeme chápat jako maximálně efektivní využití vnitřních a vnějších sil určených pomocí možností našeho materiálu, aktuálních podmínek a tělesné kondice. Techniku lyžování v pojetí APUL chápeme jako optimální mix lyžařských dovedností, který je určen konkrétním cílem. Konkrétní cíl může znamenat například: „Efektivní sjíždění sjezdovky“. Naše cíle se mohou měnit v čase a také v závislosti na typu oblouku, vnějších podmínkách, sklonu svahu a v neposlední řadě také na materiálu či konkrétním zadání.

Nejdříve si společně zopakujeme naprosté fyzikální základy, které nám poslouží při každodenní výuce začátečníků na svahu. Je třeba mít na paměti, že technika lyžování je něco, co nosíme v hlavě a používáme při rozhodování. Kompas k tomu, jaké kroky s klientem udělat. Vše co známe, ale nemusíme našemu klientovi nutně sdělovat.

Co na lyžích všechno děláme? Nejprve na nich stojíme, pak se na nich kloužeme a pohybujeme se dolů z kopce. Především však na nich zatáčíme. Vše je výsledkem sil, které na nás při lyžování působí. Jakou fyziku tedy při výuce lyžování budeme potřebovat? Fyzikální principy pro základy lyžování si rozdělíme na tři části: balancování/rovnováha, klouzání a změny směru – zatáčení.

Rovnováha hraje při lyžování klíčovou roli. Pro lepší pochopení si představíme dva pojmy, se kterými se budeme v lyžování setkávat velmi často. Jsou to těžiště a oporná báze.

Těžiště

Těžiště je bod, který se může nacházet uvnitř objektu, ale i mimo něj. V případě lidského těla je to složitější, jelikož jednotlivé segmenty těla se vůči sobě pohybují. Výsledkem poté je, že poloha těžiště se neustále mění.

Oporná báze

Oporná báze je plocha, v našem případě lyže, která lyžaře podpírá.

Jakmile však dojde k pohybu, mluvíme o dynamickém balancování, které je výsledkem vztahu mezi těžištěm, opornou bází a vnějšími silami působícími na lyžaře. Postupně se tak dostáváme ke klouzání dolů z kopce, kde se seznámíme s dalšími dvěma pojmy.

Při pohybu po sjezdovce dolů hrají důležitou roli dvě základní síly. K zatáčení se ještě dostaneme, a tak ho ponechme chvíli stranou. Jedeme pouze přímo rovně dolů a seznámíme se tedy s pojmy gravitační síla a tření.

Gravitační síla

Šipka na obrázku znázorňuje výsledný pohyb lyžaře (směrem dolů z kopce). Na této pohybové výslednici se gravitační síla podílí významnou měrou.

Pokud ze svahu pustíme sněhovou kouli, bude se kutálet tou nejpřímější cestou tak, aby dosáhla co nejdříve bodu, který je již na rovině. Po celou dobu se bude nacházet na spádnici, neboli ve směru, kterým se pohybuje z kopce dolů i lyžař, pokud je na lyžích pasivní.

Tření

Tření však na kopci působí opačným směrem a pomáhá nám s kontrolou rychlosti.

Popsali jsme si základy techniky udržování rovnováhy a také fyzikální principy, díky kterým se na lyžích pohybujeme z kopce dolů. Základem dobrého lyžování je však zatáčení. Před tím, než se pustíme do fyzikální podstaty zatáčení na lyžích, zkusme se zamyslet nad problémem na následující stránce.

Dostředivá síla

Pokud chceme na lyžích zatočit, musíme najít sílu, která nám pomůže překonat gravitaci a náš přímý pohyb z kopce po spádnici směrem do údolí. K pochopení zatáčení nám poslouží znalost poslední ze sil, o kterých se v této kapitole zmíníme.

Při lyžování je působení dostředivé síly postavené na stejném principu, jako tomu bylo u běžce (viz bod D) výše. Sníh poskytuje oporu lyži, díky které je možné, aby se změnil směr jízdy lyžaře. Stejně jako u zapřené boty působí podložka v opačném směru, tak i v lyžování, pokud postavíme hranu lyže proti sněhu a sníh na tuto hranu působí určitým odporem, se lyžař poté pohybuje ve směru, kterým sníh na lyži působí.

Jak již bylo řečeno, lyžování je komplexní pohyb, a abychom předešli nedorozumění, musíme si tento pohyb nějakým způsobem popsat. Technický koncept APUL využívá pro popis techniky lyžování šest základních dovedností, které tvoří skládačku optimálního provedení daného prvku.

Tím, jak tyto dovednosti skládáme, dochází k přizpůsobování techniky lyžování daným podmínkám. Trochu jinak vypadá jízda přímo, trochu jinak zatáčení v pluhu, jinak zase paralelní oblouk či jízda pozadu. Každé dobré lyžování je vždy určitou kombinací základních dovedností.

Lyžování může mít mnoho podob. Pro všechny jeho formy ale platí, že lyžař by měl mít za cíl zůstávat v rovnovážné poloze, vzhledem k terénu, na kterém se pohybuje. Vyvážené balancování je výsledkem vztahu mezi těžištěm, opornou bází a vnějšími silami. Cílem lyžaře je pracovat se svým tělem a lyžemi tak, aby tělo zůstávalo funkčně vybalancované vůči podložce a vnějším silám. Jednoduše řečeno: nejprve se potřebuji na lyže dobře „postavit“, abych mohl vyrovnávat vnější síly a pak se rozjedu a začnu balancovat – začnu lyžovat.

Správné postavení je determinováno cílem, fyziologií, fyzickou kondicí. Co znamená „dobře se postavit“? Pánev je v neutrálním postavení (ani podsazená, ani vysazená), proporčně pokrčené všechny tři lyžařské klouby, bérce/holeně jsou přibližně rovnoběžné s osou páteře, hlava v prodloužení zad, zpevněný střed těla, uvolněné paže.

Dovednost balancování má mezi ostatními dovednostmi specifické místo, jelikož dobrá rovnováha nám umožňuje optimálně využít ostatních dovedností a lyžař se zároveň, pokud jsou všechny ostatní dovednosti poskládané správně, nachází v rovnováze. Dovednost dynamického balancování se točí kolem otázky „PROČ?“.

Proč musíme zvládat všechny ostatní dovednosti? Proto, abychom při lyžování neustále udržovali rovnováhu. Dynamické balancování tak svým způsobem odpovídá nejen na otázku, proč je nutné na lyžích správně stát, ale také na otázku, proč je nutné, abychom správně skládali ostatní dovednosti.

Dovednost směrování / vedení lyží má klíčovou roli pro další dovednosti lyžařské techniky. V pomalých rychlostech umožňuje, pokud je provedeno správně po celé délce oblouku, aby lyžař zůstával vybalancovaný. Současně také lyže, která je směrována pomocí dolních končetin pod stabilním trupem, je ve výsledku více zahraněna, což nás dostává k propojení s další dovedností – hraněním.

Dovednost směrování lyží hraje dosti zásadní úlohu pro změnu směru jízdy. Směrování lyží dosáhneme otáčením dolními končetinami do zamýšleného směru. Otáčení dolních končetin vychází primárně z kyčelních kloubů a pro naše potřeby se odehrává pod stabilní vrchní částí lyžařova těla.

Aby dovednost hranění správně fungovala, je třeba se na lyže „dobře postavit“. Viz odstavec o balancování. U lyžování začátečníků a mírně pokročilých lyžařů se setkáváme s hraněním spíše jako výsledkem jiných pohybů. Hranění je například výsledkem stopy širší než šířka pánve v pluhovém postavení. V pomalém paralelním oblouku je hranění kombinací pohybů, při kterých hraje roli směrování dolních končetin.

Ať už však na lyžích zatáčíte jakýmkoli způsobem, vždy musí dojít k tomu, že se alespoň na okamžik lyže dostávají na hranu. Je to proto, že vždy musíme využít odporu sněhu a vzniku dostředivé síly tak, jak to známe z fyzikálních principů. Hranění je tak klíčovou dovedností, bez které lyže zatáčet nemohou.

Pojmem pedálování rozumíme určitou výměnu energie mezi dolními končetinami. Jednoduše řečeno: Jednu nohu uvolním a na druhou se postavím (o druhou se opřu). Můžeme též hovořit o konceptu dlouhé a krátké nohy – jedna noha se prodlužuje a druhá noha se krčí, povoluje. Tak jednoduché to je. Termín pedálování je logicky spojen s managementem tlaku (hmotnosti, energie). Tlak je totiž výsledkem síly, která působí na určitou plochu. Kontrola tlaku je tedy při lyžování dána primárně tím, jak moc jsou lyže zahraněné.

Na lyži, která je postavená na hraně, působí větší tlak než na lyži, která je za stejných podmínek postavená na ploše. Tím je přímo ovlivněno to, zda lyže pronikne hranou do sněhové podložky, či po této podložce sklouzne.

Kombinací dovedností hranění a pedálování tedy vytváříme tlak/odpor sněhu. Schopnost regulovat tlak pomocí těchto dvou dovedností je klíčová a získává na důležitosti s tím, jak lyžař postupně nabývá jistoty a lyžuje rychleji a na prudších svazích.

Předcházející tři dovednosti: směrování, hranění a pedálování nám odpovídají na otázku „Co?“. Tedy co na lyžích děláme, abychom je vedli směrem, kterým chceme.

Byť se jedná o dovednosti, které lze vnímat nezávisle, v každém lyžování dochází k jejich propojení. Proto jsou také v modelu dovedností znázorněny stejnou barvou, neboť jejich propojení je velmi úzké a dochází tak často k momentům, kdy je nelze od sebe oddělit. Výsledkem otáčení dolních končetin v kyčelním kloubu je směrování lyží. Následným výsledkem je hranění. A naopak pohyb, který vede k zahranění, ve svém důsledku lyže i nasměruje.

Pro pochopení načasování pohybů si musíme oblouk rozdělit na části tak, abychom mohli vztáhnout jednotlivé pohyby k daným částem. Rozdělení oblouku na části může být různé a každé rozdělení, které si můžeme představit, má své výhody a může být vhodné v určitých situacích. Dovednost související s načasováním odpovídá na otázku „Kde?“. To znamená, kde konkrétně v průběhu oblouku využíváme danou kombinaci dovedností.

Pokud se na jednotlivý oblouk díváme izolovaně, můžeme hovořit o dvou fázích: nájezdová fáze a výjezdová fáze.

Dovednost intenzity pohybů tak odpovídá na otázku „Jak?“. Již víme, co a kde musíme na lyžích dělat, ale teprve schopnost regulovat „jak rychle“, „jak moc“ či „jak důrazně“ nám umožňuje při lyžování reagovat odpovídajícím způsobem na daný terén, sněhové podmínky či rychlost, jakou se pohybujeme.

Práce s intenzitou pohybů je zvláště u začátečníků a mírně pokročilých lyžařů velmi náročná. Tato dovednost však odlišuje dobré lyžování, které je přizpůsobené podmínkám, od lyžování, které je příliš hrubé a postavené na neustálém boji s terénem. Dovednost hranit či směrovat lyže je prvním krokem k dobrému lyžování, ale práce s intenzitou těchto dovedností umožňuje, aby bylo lyžování více efektivní a plynulé.

Základní oblouk je prvním prvkem, při kterém se lyžař setká se změnou směru, která je způsobená aktivními pohyby lyžaře a není tak daná pouze tvarem okolního terénu. I když se jedná o základní způsob zatáčení, obsahuje v sobě základní oblouk již všechny dovednosti, které provázejí lyžaře celým jeho vývojem od začátečníka až po experta.

Nejdříve začíná lyžař širším pluhovým postavením, jelikož jeho ostatní dovednosti jsou pouze ve fázi učení. Jak postupně získává lepší dovednosti vedení lyží, zmenšuje se i postavení lyží a ze širokého pluhu se stává mírný přívrat až do doby, kdy jsou v závěru oblouku lyže vedeny paralelně.

Základní oblouk v pojetí APUL je výsledkem dovedností poskládaných tak, aby začátečník, který umí jezdit přímo ve vyváženém postavení, mohl na lyžích zatočit. Při zdokonalování dovedností spojených se zatáčením a jejich správném použití dochází u lyžaře přirozeně k tomu, že se lyže sjíždí ve výjezdové fázi do paralelního postavení.

Základní oblouk tak nemá přesně danou formu oblouku v pluhovém postavení či oblouku z přívratu vyšší lyží. Cílem základního oblouku je vyvážené postavení a aplikování lyžařských dovedností tak, jak to lyžaři dané úrovně optimálně odpovídá, a to nejen jeho schopnostem, ale také rychlosti a sklonu svahu.

Paralelní oblouk je základem středně pokročilého lyžování. V celém průběhu tohoto oblouku jsou lyže ideálně vedeny v paralelním postavení. Rychlost a poloměr oblouku jsou v celém jeho průběhu kontrolovány aktivním otáčením lyží. Vedení lyží je přizpůsobeno sklonu svahu a terénu. Paralelní oblouk obsahuje i zapíchnutí hole.

Paralelní oblouk je cestou k pokročilému lyžování a schopnosti pohybovat se na sjezdovce ve stísněném prostoru či na lesních cestách. Pro jeho dobré zvládnutí je nutná schopnost změnit intenzitu směrování lyží.

Znalost techniky lyžování není potřebná pouze k tomu, aby instruktor mohl vést výuku lépe a efektivněji. Dobré základy technického porozumění hrají především roli ve vlastním zlepšování a schopnosti individuálně trénovat dovednosti spojené s lyžováním. V kapitole, kterou jste právě dočetli, jste se seznámili s úplnými základy fyzikálních principů zatáčení na lyžích. Poznali jste, že lyžařskou techniku je možné chápat jako skládačku dovedností: balancování, směrování lyží, hranění, pedálování, intenzity a načasování. Naučili jste se, jaké základní pohybové principy využíváme v základním a paralelním oblouku a jak na tyto principy můžeme nahlížet optikou šesti základních dovedností.